Zákulisí programu
Jak jsme vyvinuli naši metodu
Metoda nevznikla najednou. Skládala se postupně z pozorování běžného pracovního dne, poznatků o pozornosti a opakovaného ověřování v praxi.
Východisko
Otázka, která stála na začátku
Vše začalo pozorováním jednoduché situace, se kterou se opakovaně setkávali lidé z různých oborů: pocit, že celý den něco dělají, ale na konci mají dojem, že se k ničemu skutečně nedostali. Chtěli jsme porozumět tomu, co se mezi jednotlivými úkoly vlastně děje.
Ukázalo se, že klíčovou roli hraje samotný přechod mezi úkoly, ne jen jejich počet. Krátké vyrušení, ať už jde o zprávu v chatu nebo kolegu procházejícího kolem stolu, dokáže rozbít stav soustředění, který se buduje jen postupně.
Poznatky, ze kterých vycházíme
Co říká kognitivní psychologie o pozornosti
Práce s pozorností má v psychologii dlouhou historii zkoumání. Jedním z opakovaně popisovaných jevů je takzvaná zbytková pozornost, tedy stav, kdy část mysli zůstává u předchozího úkolu i po jeho přerušení. Čím byl přerušený úkol nedokončenější, tím silněji tento efekt obvykle působí.
Dalším tématem je takzvané přepínání kontextu. Mozek potřebuje čas na to, aby se znovu naladil na jiný typ úkolu, jiný jazyk myšlení, jiné pracovní tempo. Toto přepínání není zadarmo, i když si ho běžně neuvědomujeme. Naše metoda tyto poznatky převádí do konkrétních, prakticky použitelných kroků.
Ověřování v praxi
Od teorie k reálnému pracovnímu prostředí
Poznatky o pozornosti samy o sobě nestačí, pokud se neotestují v běžném provozu kanceláře. Postupně jsme proto metodu ověřovali přímo s lidmi z různých profesí a pracovních prostředí, od menších týmů po jednotlivce pracující samostatně.
Z každého kola zpětné vazby vzešly úpravy. Některé techniky, které fungovaly dobře v tichém prostředí, bylo potřeba přizpůsobit realitě otevřených kanceláří. Jiné části programu se naopak ukázaly jako srozumitelnější, když se zjednodušily na méně kroků.
Dnešní podoba
Struktura, ke které jsme dospěli
Dnešní podoba programu kombinuje čtyři kroky, které se v předchozích fázích ukázaly jako srozumitelné a přenositelné do běžného pracovního dne: pozorování současného stavu, vysvětlení mechanismu rozptýlení, praktický trénink a následné udržení návyků.
Metoda se dál vyvíjí. Každá skupina účastníků přináší nové podněty, které pomáhají obsah upřesňovat. Nejde tedy o uzavřený systém, ale o rámec, který se průběžně přizpůsobuje tomu, jak se mění pracovní prostředí a nástroje, se kterými lidé pracují.
Zajímá vás víc?